Vše se odehrálo mnoho staletí poté, co Svět byl stvořen a obýván jen dvěma životními principy. Život neproudil v žádném zvířeti či rostlině. Svět obývaly pouze dvě entity. První bylo spojení samotného nekonečného času a vzduchu. Jako čas i vzduch byli neteční avšak stálí. Slova jako konec či zánik pro ně nic neznamenala, stejně tak ale ani city a pocity jako radost, žal, soucit, či jakékoli jiné. Tyto bytosti byly naprosto oproštěny strastí i radostí, jejich údělem byla moudrost. Ony znaly původ všehomíru, dokázaly využívat času i přírody, neboť z nich vzešly. Jejich podoba byla stejná jako vše, co představovaly a ctily. Byly ohromné a nádherné. Jejich těla měla barvu slunce. Jejich podoba v sobě skrývala moudrost a majestátnost, principy dračí existence.

Druhou stranu existence tvořily bytosti svým původem mnohonásobně mladší a hloupější. Díky tomu dokázaly to, čeho jejich dračí protějšky nebyly schopny. Dokázaly cítit. Věděly, co znamená počátek a konec a věděly, co je způsobuje. Znaly radost i smutek, štěstí i zášť, soucit i závist, naději a víru. Obdivovaly různorodost a jedinečnost. Proto také každý z nich byl naprosto odlišný, proto se každý z nich snažil obohacovat svět něčím novým, doposud nepoznaným. Jejich dílem se staly rostliny, které rostly po celém světě ve všech možných podobách, jejich výtvorem byly ryby v řekách, ptáci ve vzduchu i zvěř na zemi.

Obdivovaly a ctily sílu vody, která dokázala zrodit i zmařit, sílu ohně, který hřál i pálil, moc zimy, která tvořila život snesitelný či nemožný a moc země, jež dává všemu životu prostor. Oslavovaly a tvořily život, přinášely krásu a rozmanitost, kterou však dokázaly ocenit jen oni, protože jen oni znaly tajemství pocitů a emocí.

Uplynulo mnoho dekád, než se tyto tak odlišné světy střetly tváří v tvář. Nikoli však jako znepřátelené strany, nýbrž jako dva přátelé, kteří se chtěli učit jeden od druhého. Tak započalo vzájemné soužití. Draci přejímali a učili se emocím a pocitům, významům slov začátek a konec. Oplátkou dávali svou moudrost a ztráceli část své nesmrtelnosti ve prospěch druhých. Společně plodili potomstvo, které bylo dlouhověké, leč smrtelné, moudré avšak s moudrostí zastřenou pocity.

Všichni se však nedokázali ztotožnit s tímto vývojem a tak zbylo pár Osamocených, ukrytých v nejodlehlejších a nejtemnějších částech světa zatímco ostatní mísili svou krev.

Příliš brzy však padl první stín na životy těch, kteří zvolili cestu vzájemného poznání a učení. Dříve smrtelní a nevědomí nyní seznali, že o radost a štěstí byli připraveni společně se svou nevědomostí a jejich místa zaplnily žal a bolest.

Ti, jejichž výsadou byla na počátku nesmrtelnost nyní zpychli a jejich mysl zaplavil pocit nadřazenosti. Působili bolest kdekoli jen mohli, neboť věřili, že za ztrátu jejich nesmrtelnosti mohou všichni, kteří nejsou čistí, jako dříve bývali oni. A tak zabíjeli dokonce své potomky. Naděje i víra se ze světa vytratily a nahradily je jen smutek, zmar a bolest. Oba rody stále více myslely jen na pomstu a boj. Boj, který měl zničit vše, co bylo doposavad vytvořeno.

Proti této absolutní zkáze se však postavili poslední dva čistí svých rodů. Tajně se scházeli a přemýšleli jak předejít konci veškerého známého světa. Možnost byla jediná. Museli přesvědčit nejvýznačnější svých rodů, že právě oni jsou poslední neposkvrnění a tak mají právo rozhodovat o osudech svých i všech ostatních. Museli prosadit souboj jen mezi sebou, mezi Jedním z rodu Smrtelných a Jednou z rodu Nesmrtelných.

Dříve, než tento souboj začal, znali oba jeho trpký a neodvratný konec. Jejich úkolem bylo zničit nejen sebe, ale i všechny ostatní. Měl-li tento souboj znamenat konec starého života a počátek nového, museli učinit ještě jednu věc. A tak v předvečer Boje na sebe seslali nejmocnější plodící kouzla a noc strávili v milostném sepětí. Na druhý den pak byli sezváni všichni, by sledovali Boj jež rozhodl o jejich osudech.

V té chvíli se zastavil veškerý čas a sluneční jas zrudl. Celý svět byl v tu chvíli naruby, když Jediný a Jediná vysílali proti sobě kamenné bouře, ohnivé větry a mrazivé blizardy. Trhali na kusy vše, co stálo poblíž včetně svých vlastních těl. Oči však měli upřeny jeden na druhého a jejich mysli se soustředili jen na jediné: nový počátek. Kusy jejich tělesných schránek odletovaly do všech směrů a všude, kam dopadaly, zrodil se nový život. Započínali nové formy existence, dobré i zlé, moudré i nevědomé, všech možných velikostí a tvarů. Tak vznikla veškerá zvěř a rasy, některé velmi podobné svým rodičům na paměť prvotního a původního života, který obýval tento svět. Jediné co však měli všichni společné byla smrtelnost, by nikdy již nemohlo se opakovati to, co znamenalo zkázu.

Ničili vše, co v cestě jim stálo. Ničili vše a přesto zrodili mnohé. To vše v boji Jedné proti Jednomu…

Já Beond, syn Jediného a Jediné jsem směl jako jediný přežít, bych v paměti choval vše, co se toho dne přihodilo a varoval následná pokolení, by vyvarovali se podobného jednání.

Svitek Beondův, prvního barda, pěvce a učence